ag.Vameska Agentura Vameska Webmaster stránek

· Úvod
· První knížata
· Přemyslovci
· Karel IV
· Jiří z Poděbrad
· Jagelonci
· Habsburkové
· Kam na netu

České království a jeho osudy  Jestliže si nevíte rady s pojmy jako je král či Království české, tak v historicko-politické úvaze J. Pejřimovského naleznete odpovědi na otázky, které si v současné době kladou mnozí obyvatelé této země, když pod tíhou politické reality posledních desetiletí uvažují o budoucnosti tohoto státu, jakožto politické obce. Země s tak slavnou státoprávní minulostí a bohatou na výrazné osobnosti našich panovníků si jistě zaslouží lepší budoucnost.
Od kdy existuje české království? 
Králi jsou v českých dějinách nazýváni, i když ne pravidelně, již otec sv. Václava, Vratislav I. (905/915-921), sám sv. Václav (921-929/35) a jeho bratr Boleslav I. (929/35 – 967/72). Nástupci Boleslava I. jsou důsledně nazýváni knížaty. Prvý český král, Vratislav I. byl v roce 1085 korunován, titul však byl udělen jemu osobně, nikoli dědičně, jeho nástupci byli opět knížaty. Dědičný královský titul obdržel Vladislav I. v roce 1158, korunovaci obdržel po několika měsících od císaře Fridricha II. Barbarossy před Milánem až 8. září 1158. O jeho řádné církevní korunovaci skrze biskupa není jediná zmínka. Jako král nastoupil vládu jeho syn Bedřich v roce 1173, a to opět bez korunovace.
Císař Fridrich Barbarossa však Bedřicha sesadil a královský titul českým panovníkům opět odňal. Dědičné české království trvá od Přemysla Otakara I., který získal královský titul 3x a korunován byl 2x. Prvá korunovace se konala 15. srpna 1198 v Mohuči za podporu římského krále Filipa Švábského, druhá v roce 1203 za podporu za podporu jeho soupeře Oty IV. Brušvického. Základní ústavní listinou, ustanovující Království české, je Zlatá bula sicilská, vydaná římským králem Fridrichem II. Sicilským v roce 1212, která potvrzuje nedochovanou listinu Filipa Švábského z roku 1198. Zlatá bule sicilská potvrzuje českým panovníkům dědičnost královského titulu s tím, že náleží tomu, koho Češi za krále přijmou a zavazuje římského krále udělit mu Čechy v léno. O královské korunovaci se Zlatá bula sicilská vůbec nezmiňuje. Z toho lze vyvodit, že k důstojenství a titulu krále nepotřeboval český panovník korunovaci, ale přijetí za krále. Přijetí krále nesmí být zaměňováno s volbou krále. Přijetí krále znamená přijetí podle práva oprávněného dědice a složení přísahy věrnosti. Pokud jde o české krále, Přemysl Otakar I. byl korunován 1198, jeho syn, Václav I. ještě za života otce (zemřel 15.12.1230), a to 6. února 1228. Jeho syn Přemysl Otakar II. užíval od nástupu vlády od roku 1253 do své korunovace v roce 25. prosince 1261 užíval titulu „pán království českého" (Dominus regni Bohemie), po korunovaci se nazýval král český (Rex Bohemie), stejně jeho syn Václav II. od otcovy smrti 26. 8. 1278 v bitvě na Moravském poli do své korunovace 2. června 1297. I přesto, že před korunovací oba tito panovníci neužívali královský titul, vládli i tehdy s plnou královskou mocí a důstojenstvím. Rozlišování českého panovnického titulu před a po korunovaci zaniklo za Václava III., který od nástupu své vlády v roce 1305 užíval nejen královskou moc a důstojenství, ale i titul, a to bez korunovace. Po něm tak činili všichni další čeští králové.
K čemu královská korunovace, když k vládě nebyla nutná? 
Královská korunovace je spojena s církevním pomazáním krále, je to svátostina, vtiskující duši nesmazatelné znamení (podobně, jako opatské svěcení). Pomazání, či vlastně posvěcení krále zprostředkovává zvláštní milost, potřebnou pro jeho úřad. Pomazání a korunovace krále vytváří nezrušitelné pouto mezi králem a národem, mezi králem a státem, mezi všemi poddanými, bez ohledu na národní nebo náboženskou příslušnost. Závazek mezi králem a národem je oboustranný, nezrušitelný. V katolických královstvích navíc korunovaný král dostával určitá, ne v každém království stejná, práva vůči církevním představitelům, zejména biskupům a opatům. Obřad pomazání krále nebyl zaveden v křesťanství, pomazáni byli i starozákonní židovští králové, Saul a David, skrze proroka Samuela. Obřad posvěcení krále byl obvyklý i u pohanských národů. Ve všech případech takovým obřadem získával král zvláštní požehnání od Boha či bohů pro svůj úřad, který byl posvátný.
                                                                                                                     Napsal Josef Pejřimovský